emo článek

29. listopadu 2015 v 7:14 | Nikdo |  Můj drogovej svět

Citim se nejhůř na světě.

Totálně pod psa. Jsem každej den--celej den v depresi a přepadají mě záchvaty úzkosti. V hlavě mám jen samé negativní věci a nevím co s tím dělat. Ať se snažím jak chci,tak se z toho nedodokážu vyhrabat--jak sama,tak s pomocí mých tří klučičích přátel.. Občas se stane,že mám fajn pocit,ale trvá to maximálně hodinu a možná ani to ne..

Často mě přepadne zničehonic naprostej pocit úzkosti a začnu nekontrolovatelně brečet. Nedokážu úplně ovládat svoje myšlenky,pocity a ani emoce.. Moje hlava má totální nadvládu nad vším okolo.. Včera jsem si psala na papíry úplně všechny svoje myšlenky a zkoušela se ze všeho vypsat,protože se mi díky tomu vždy uleví. Ráno jsem si to četla a prostě..nikdy jsem nečetla nic tak depresivního,kde je jedna negativní a pesimistická myšlenka vedle druhé... I když se snažím co nejvíc dokážu,abych změnila myšlenky a přeladila se na pozitivní vlnu,tak to nejde. Vubec to nejde prostě. Nedokážu myslet pozitivně a cítit se dobře a šťastně. Nejsem šťastná. Vážne nejsem. A nemám nic kvůli čemu bych měla být. Nevím co se sebou dělat.

Nemám chuť se ani bavit s lidma. Byla jsem před pár dny ve vinárně s holkama ze střední a tak po 15 minutách jsem se začala cítit strašně nepříjemně a nervozně z toho,že jsem byla mezi větším počtem lidí a musela z tama odejít domů. Jsem odjakživa samotář,ale takhle asociální jsem až teď v posledních cca dvou týdnech. Třeba mi píšou lidi a já jim odepíšu až po týdnu nebo vůbec.

Nevím o čem se s lidma okolo mě bavit. Přijde mi,že všichni řeší blbosti,který nejsou absolutně důležitý (např. holky řeší šminky,oblečení,kluky) a pro mě jsou konverzace s lidma co se nedokáží bavit o smysluplných věcech zbytečný. Ale naprosto zbytečný. Hlavně jsem v těch depresivních stavech plných negativismu a pesimismu od doby co se stalo to s tím taťkou.

Tím to celé začalo a on té doby to jde pomalu,ale jistě do větších a větších sraček. Jediní lidi se kterýma se bavím jsou moji tři klučičí kamarádi,kteří se mnou byli v době,kdy se ta věc stala a mě v hlavě přeplo. Jen ti tři ví jak se se mnou bavit a o čem se se mnou bavit..

Napovrch nevypadám tak v hajzlu jako se ve skutečnosti cítím a v jakým ve skutečnosti jsem. Nechci aby okolí vidělo,že je mi mizerně a proto mám neustále poker face,i když jsem ve skutečnosti totálně zničená a v depresi.. Doma vůbec nejsem. Trávím tam naprosté minimum času,protože atmosféra tam je příšerná a proto jsem raději každý den s těmi kamarády.

Když jsem byla nedávno doma a neměla jsem ten večer v plánu jet za klukama,tak mě přepadla zase deprese a seděla jsem ve tmě v obýváku v uplném tichu a myšlenky co se mi honily hlavou mě úplně vyschýzovaly,že jsem přemýšlela nad tím,že by bylo lepší se zabít a měla jsem pocit,že se zblázním,takže jsem po těch asi 30 minutách co jsem byla doma sbalila tašku a jela k jednomu z těch kamarádů domů,protože jsem nezvládala vlastní hlavu a věci,který se v ní odehrávaly.

Nevím co dělat Cítím se fakt nesťastná a brečím,i když nemám vlastně žádný pořádný důvod. Moje psychické dno je přesně tohle co teď prožívám. Kamarádka mi řekla,že to chce čas a vše bude opět ok,ale sice se říká jak čas zahojí všechny rány,ale mám pocit,že tuhle ránu se podaří zahojit až za takových 5 let,kdy bude taťka zpět a přestanu mít důvod trápit se tím a všemi věcmi okolo,které vznikají kvůli té věci s tátou.

Všechny ty moje stavy,pocity,myšlenky a emoce začaly kvůli tomu taťkovi. Nenapadlo mě,že se něco takového může stát a proto mě to asi natolik pohltilo,protože jsem nebyla vůbec připravená na to,že přijdou takové hrozné psychické stavy ze kterých nevím jak se dostat ven.. Dostala jsem radu zajít k psychologovi,ale před 2 lety jsem u jednoho byla a místo toho aby mi ta ženská pomohla,tak jsem odcházela strašně vytočená a měla jsem chuť jí dát tak akorát facku. Už jsem na další sezení neprišla,protože jsem neměla pocit,že by mi pomohla,ale spíš mě strašně naštvala. Šla bych jedině k nějakému psychologovi,který je fakt profík a budu mít ověřené,že stojí za to a dokáže člověku pomoct. Sice si asi připlatím,ale když už,tak ať mi to pomůže..

Nic jiného mi nepomůže mám pocit. Máma bude sice 100% nesouhlasit s nápadem psychologa a bude tvrdit,že ho nepotřebuju,ale ona neví jak hrozně se uvnitř cítím a jak hrozný depresivní a úzkostný stavy mě přepadají. Neříkala jsem jí o tom ještě. Řekla by,že to přejde a musím myslet na pěkné věci a že časem se to zlepší a bude zase fajn,ale já ten pocit nemám,že by to samo přešlo nebo že se s tím sama srovnám a ani ten pocit mít nebudu. Čím dál víc se topím ve větších a větších depkách a nepříjemných pocitech,které začínají být postupem času nesnesitelné a zevnitř mě užírají..

Nedokážu o tomhle co jsem teď všechno napsala mluvit. Kdyby chtěl někdo slyšet jak tento článek čtu,tak nemám šanci. Stačí mi se jen na minutu zamyslet nad sebou a tím vším okolo a mám ihned slzy v očích. Včera jsem jednomu z kamarádů chtěla říct úplně něco co se mi honilo hlavou a strašně mě to ten večer trápilo a měla jsem připravené v hlavě jak to přesně řeknu,ale stačila jsem vyslovit jen "víš mě něco trápí" a už mi tekly slzy a já nemohla pokračovat ve větě. A navíc mi celá ta připravená řeč vypadla a zasekávala jsem se za každým slovem a koktala. Nedokážu o tom co cítím a prožívám mluvit nahlas. Zvítězí místo pokusu o ovládnutí se mé vypjaté emoce a nedovolí mi pokračovat v mluvení..

Strašně se uvnitř sebe tím vším užírám a nedokážu sama sobě pomoci. A přitom jsem si dřív vystačila na všechny podobné situace sama bez cizí pomoci. Ani snaha kluků mi pomoci mě nikam neposune.

Jsem naprosto bezmocná a zoufalá,protože nevím co dál.


Strašně ráda bych si chtěla říct,že bude líp,ale nechci si říkat něco,co ani nevím kdy bude. Totálně všechno bude v pořádku,až za 5 let,kdy se táta vrátí. Může to trvat měsíce než budu zase jako dřív a prostě nechci si teď říkat,že budu v pohodě,když nevím jak se z toho dostat..

Včerejší večer a noc jsem strávila klasicky s klukama u jednoho z nich doma a tak ve 2 ráno přišel další a je po dost vážně autonehodě a má předepsaná antidepresiva,ale nechce to jíst - nemá potřebu , takže nám to rozdal , jelikož při požití většího množství (tak 5-8) to člověka sjede a to dost kvalitně. Já si dala 2 prášky a do 20 minut jsem cítila jak se začínám cítit dobře a nepociťuju žadný špatný pocity z toho,že mě trápí tolik věcí ze kterých jsem v depkách. Cítila jsem se naprosto bezstarostně a cítila jsem,jak mám totálně lehkou hlavu. Úplně jsem se cítila po strašně dlouhé době fajn a s čistou hlavou ve které se mi nehonily žádné negativní myšlenky,ale ani pozitivní. Hlavou se mi nehonilo absolutně nic.

Věděla jsem,že to je jen na chvilku,ale užívala jsem si ty chvilky,kdy jsem se cítila fajn.

Asi začnu jíst ty antidepresiva častěji.


 


Komentáře

1 ztracená v kávě ztracená v kávě | Web | 1. prosince 2015 v 1:11 | Reagovat

vypiš to, vymaluj, to bude v pohodě

2 zora zora | Web | 1. prosince 2015 v 16:43 | Reagovat

nejdelší, nejdetailnější, nejvíc při zemi článek co jsi tu kdy měla. šílená husina z něho. když už jsi zvážnila tak trochu taky zvážním.

hele, já prošla třemi terapeuty než jsem našla někoho kdo mi pomáhá. každý terapeut je fakt jinej, rozhodně terapii nebo pomoc od odborníka vyhledávej, může ti to neuvěřitelně pomoc.

jestli antidepresiva pomáhaj tak obzvlášť.

holka, všechen můj sarkazmus a nadhled dávám v tomhle komentáři stranou, fakt ti držím palce a přeju abys našla něco co ti pomůže vydržet tu dobu než budeš zase mít moc na svojím štěstím.

3 Christina Christina | Web | 1. prosince 2015 v 17:52 | Reagovat

Na nějaký antidepresiva se vyser. Pokud ti je někdo nepředepíše, tak je prostě nejez. Jsou hrozně návykový. Já o tom teda nic nevím, protože jsem s tímhle neměla nikdy zkušenost, ale už v hlavě mi to říká, že je to šílený svinstvo.
Nejlepší by opravdu bylo, aby sis našla nějakýho super psychologa, který by ti dokázal pomoct.
Občas mám taky malinko podobné stavy a vůbec nechápu proč. Bylo to taky kvůli tátovi, ale postupem času se to zlepšilo a už mě to tolik nesere. Takže ten čas to opravdu zahojí, ale je pravda, že to vážně trvá moc dlouho. A přece se nebudeš takhle dlouho ničit.
Držím ti moc moc moc palce!

4 Krypta Krypta | 3. prosince 2015 v 21:06 | Reagovat

Dobrýho psycha musíš hledat (sestře řekla jedna píča že si všechno vymýšlí a že chce pozornost jak by byla nějaký děcko) a když prášky tak jsou lepší jen na tvoji hlavu, ale i tak. Doufám že se ti povede líp a všechno bude fajn. Fakt že jo, nikdo si nezaslouží být tak smutný.

5 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 4. prosince 2015 v 17:40 | Reagovat

Neber žádný prášky, znám holku, co bere antidepresiva i antipsychotika a úplně jí to změnilo charakter během půl roku, beze srandy.
Snaž se vyhledat nějakýho terapeuta, mnohdy jsou lepší než psychiatři a hlavně - nic neber, protože to tě ničí nejvíc.

6 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 4. prosince 2015 v 17:40 | Reagovat

Držím palce!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama